10. září 2017

          Už si dávno nic nenalhávám. Z naivity jsem vyrostl. Stejně jako vím, že ráno vyjde slunce, tak mně je jasný, že naše generace revoluci neudělá. Nejsme na to připraveni. Nějaká část možná fyzicky, jen mizivá část duševně, ale to je málo. Neorganizujeme se. Netrávíme spolu čas. Nelíbí se nám disciplína. Každý radši zvolíme osobní "svobodu" před "útlakem" organizace. Spolky, které zde a po celé Evropě na začátku 20. století fungovaly, měly obrovské štěstí, že neexistovala televize a internet. Nikdy by ničeho nedosáhly. Lidi se nepoznají přes SMSky nebo zprávy na facebooku. Neskamarádí se přeposíláním fotek a lajkováním statusů. Mnoho z vás to ví, ale tak málo na to všichni dbáme. Stále si říkáme, že až půjde do tuhého, tak se to změní, náš přístup se změní. Až se bude lámat chleba, tak se budeme rvát. Až kdo ví co... až to nastane, tak bude pozdě a slávu a moc získají skupiny, které už dávno organizované jsou.

          Nejsem proti moderním technologiím a nezatracuji facebook. Nejsem ani skeptik, který vše vidí černě a na vše si stěžuje. Uvědomuji si, že se musíme přizpůsobit době. Lépe řečeno využít její výhody. A vím, že někde to začít musí a ten začátek nemusí být raketový nebo slavný, aby na jeho konci stál úspěch. Jen mě mrzí, že ten úspěch nezažiji z pozice vykonavatele, ale pokud se poštěstí, tak alespoň z pozice pozorovatele. A přitom by stačilo tak málo. Jen kousek sebeobětování. Utrhnout si od huby a přispět na národní aktivismus penězi, schopnostmi a časem. Každý máme alespoň jedno z toho. I ten nejhůře placený dělník bez rétorických nebo organizačních schopností má minimálně hodinu času denně, který může dát ve prospěch lepší budoucnosti pro sebe i své děti. Problém je opět v osobní svobodě! Jít teď za kamarády a probrat strategii hnutí do budoucna? Vyloučeno, právě hraje Barcelona!

          A tak zůstává silné národně sociální hnutí snem v několika srdcích, která se nechtějí vzdát svých nadějí a den za dnem pracují a doufají v příchod nové krve, která by nechtěla jen do hnutí vstoupit, ale chtěla by skrze něho žít.

Jakub Svoboda, předseda DM